Příběh rodiny Kaňků

Rodina Kaňkova se zapsala do stavební a umělecké historie Prahy, sedmnáctého, osmnáctého a devatenáctého století. S jejich jménem se pojí palácová stavba na Národní třídě.

Bartoloměj Kaňka přichází do Prahy

Vše začíná, když byl Bartoloměj Kaňka propuštěn z poddanství a přestěhoval se roku 1647 z vesnice Horky u Kutné Hory do Prahy. O tři roky později se mu narodil syn Vít Václav.

Vít Václav Kaňka

(1650 až 1727), stavitel a majitel domu čp. 565 v Celetné ulici, otec sedmi dětí. Po vyučení na zedníka dostal povolení provozovat řemeslo roku 1687. Roku 1702 byl jmenován pevnostním stavitelem.

Do roku 1718 pracoval se svým synem Františkem Maxmiliánem pro benediktiny na Starém Městě pražském. Potom ale opat benediktinů Anselm Vlach přijal roku 1724 do služeb řádu Kiiána Ignáce Dientzenhofera. Patrně mu to poradil přítel Otmar Daniel Zinke, opat břevnovsko broumovského opatství.

• • Dílo a podíl na stavbách v Praze: klášter dominikánek u kostela sv. Anny na Starém Městě / novoměstské opevnění / dům v Celetné ul. čp. 595/I / přestavba konventu benediktínů a prelatury u kostela sv. Mikuláše

František Maxmilián Kaňka

(1674 až 1766), syn Víta Václava, proslul jako architekt a císařský stavitel. V Praze vlastnil na Starém Městě dům čp. 551 Kamenný beránek, dům čp. 705 U Zlaté štiky v Dlouhé ulici (zbořen při asanaci), dům čp. 949 v Růžové ulici a další. První manželka Františka Maxmiliána se jmenovala Ludmila. Zemřela v roce 1736 a v tom samém roce se jeho druhou manželkou stala Kateřina Malá z Tulechova, později matka Jana Nepomuka (staršího).

Mistrem, u kterého se František Maxmilián Kaňka vyučil, byl Pavel Ignác Bayer. Z povinného tovaryšského vandru se František Maxmilián vrátil do Prahy roku 1699 a brzy začal pracovat pro významné šlechtice. V roce 1708 začal pracovat pro Černíny. V Praze pro ně především upravoval Černínský palác. Projevil při tom takový vývtarný cit, že interiéry provedené význačnými umělci podle jeho návrhů vzbudily v příslušných kruzích pražské společnosti až rozruch. O Kaňkově zájmu o uměleckou stránku stavebního díla svědčí i skutečnost, že v roce 1709 připojil svůj podpis k petici požadující zřízení umělecké akademie v Praze. Ta ovšem vznikla až po devadesáti letech.

Kolem roku 1715 svěřil Kaňkovi stavební práce na dnes již zaniklém zámečku v Nuslích Jan Josef Vrtba. Na Malé Straně pak prováděl úpravy Vrtbovského paláce.

Ke klientům Františka Maxmiliána Kaňky patřil i hrabě Trauttmansdorff, od roku 1719 správce císařského hřebčína v Kladrubech. Díky tomu se František Maxmilián stal stavitelem císařských hřebčínů v Kladrubech a Smrkovicích. Hrabě mu k postavení stavitele hřebčínů u České komory vymohl i nezvykle vysoký plat 250 zlatých ročně. Stavitel si přes neustávající kritiku stavebního písaře dokázal vysoký plat udržet.

• Dílo a podíl na stavbách v Praze: Kaňkův dům / Palác maltézského velkopřevora / Vlašská kaple / Klementinum / Pálffyovský palác (Fürstenberský) / Palác Buquoyský (Thunovský) / Ledebourský palác / Vrtbovský palác / Faustův dům / Černínský palác

Jan Nepomuk Kaňka starší

(1744 až 1798), syn Františka Maxmiliána. Jan Nepomuk Kaňka starší roku 1768 dokončil studia práv. V letech 1778–1783 působil jako apelační rada v Čechách. V pražské společnosti byl známý i jako dobrý hudebník a pořadatel koncertů a dalších kulturních a společenských akcí.

Jan Nepomuk Kaňka mladší

(1772 až 1865), syn Jana Nepomuka staršího. Jan Nepomuk Kaňka mladší se narodil v domě čp. 705 U Zlaté štiky v Dlouhé ulici. Pokřtěn byl v kostele Panny Marie před Týnem. vystudoval filosofii, což byl nezbytný předpoklad pro další studia. V roce 1794 se stal graduovaným právníkem.

Jan Nepomuk Kaňka mladší právník

Roku 1796 se Jan Kaňka stal advokátem a advokacii se pak věnoval příštích šedesátdevět let. Od roku 1798 do 1805 pracoval jako substitut fiskálního úřadu. Dnes bychom řekli, že působil jako státní zástupce. V roce 1812 jmenoval Kaňku hessensko-kasselský kníže Vilém I. dvorním radou. Roku 1814 se Kaňka stal děkanem právnické fakulty, od roku 1829 působil jako rektor univerzity. Po celý rok 1829 probíhaly oslavy stého výročí kanonizace Jana Nepomuckého. Jan Nepomuk Kaňka u této příležitosti pronesl v arcibiskupské katedrále sv. Víta řeč, v níž během asi devadesáti minut vyzdvihl význam vztahu práva a náboženství. Arcibiskup Václav Leopold Chlumčanský z Přestavlk a Chlumčan obdržel výtisk projevu. Roku 1848 měl být z iniciativy Jana Kaňky zřízen pomník zakladateli univerzity Karlu IV. k uctění 500. výročí existence této vysoké školy. Ten však byl kvůli revolučním událostem roku 1848 odhalen až počátkem roku 1849. V letech 1849 až 1863 bylo tehdy sedmasedmdesátiletému Kaňkovi přiznáno postavení čestného seniora právnické fakulty. V roce 1849 působil ve vládním výboru pro připomínkování nové organizace soudů v Čechách. Roku 1865 vznikla Jednota právnická. Jan Nepomuk Kaňka se ve věku devadesáti tří let stal jejím členem. Dva měsíce nato zemřel.

Jan Nepomuk Kaňka mladší hudebník

Jan Kaňka byl veden k hudbě od dětství. A v tomto oboru se angažoval i jako dospělý. V roce 1795 složil píseň k 50. narozeninám hudebního mecenáše hraběte Jana V. Šporka. V roce 1804 byl v Lipsku vydán Kaňkův klavírní koncert D dur. V roce 1809 byly vydány jeho Písně rakouské zeměbrany, které německy otextoval H. J. Collin. Roku 1829 složil Kaňka kantátu pro smíšený sbor a orchestr na počest stého výročí svatořečení Jana Nepomuckého.

Jan Nepomuk Kaňka mladší velkostatkář, mecenáš umění, podporovatel hospodářského pokroku a spolkové činnosti

Roku 1819 si Jan Kaňka pronajal hospodářství Jetřichovice, které po desetiletech od knížete Ferdinanda Lobkovice koupil. K němu přibral i statky Doupov a Toužetín.

Všechny zájmy činorodý Kaňka uplatnil ve spolkové činnosti. Jako hudebník byl Jan Kaňka mladší činný ve Spolku pro církevní hudbu, roku 1840 založil Jednotu cecilskou, která pořádala do roku 1865 koncerty. Byl členem Žofínské akademie a Direktoria konzervatoře. S Václavem Pešinou z Čechorodu vstoupil roku 1829 do Společnosti vlasteneckého musea v Čechách. Jako statkář byl členem Vlastenecko-hospodářské společnosti v Království českém, Společnosti ovocnářské v Čechách, Spolku chovatelů ovcí, Společnosti pro povzbuzení řemeslnického a obchodního ducha v Čechách a České společnosti zahradních staveb.

Kaňkovu charitativní činost ocenil Spolek hluchoněmých udělením čestného členství. Ptro méně šťastné kolegy založil Kaňka Spolek k zásobování nemajetných a přestárlých pražských advokátů. Na manželovu činnost navázala Vilemína Apt-Kaňková. Roku 1899 zanechala po své smrti závěť, kterou založila nadaci s názvem "Nadace Dr. Kaňky pro ctihodné chudé advokáty, kteří vykonávali povolání své v království českém, jakož i pro chudé vdovy a sirotky takových advokátů" a odkázala jí Kaňkův dům.

Jan Nepomuk Kaňka mladší a Ludwig van Beethoven

Rakouský státní bankrot vyhlášený 15. března roku 1811 podstatně snížil Beethovenvi doživotní rentu, kterou se mu roku 1809 zavázali vyplácet arcivévoda Rudolf Habsburský, kníže Ferdinand Jan Kinský a kníže Josef František Maxmilián Lobkovic. Beethoven, který na rozdíl od jiných skladatelů nebyl zaměstnán konkrétním šlechitckým dvorem, se dostal do existenčního ohrožení. S arcivévodou Rudolfem se skladatel o obnově původní výše výplat dohodl, s knížetem Kinským také, ale ten poté tragicky zahynul pádem z koně u města Veltrusy a knížecí pokladna, která neobdržela příslušný příkaz, další platby zadržela. Od knížete Lobkovice po bankrotu přestaly platby docházet úplně. Skladatel se znal s Janem Kaňkou patrně od roku 1796 z hudebního salonu Jana Kaňky staršího. Proto se na něj roku 1812 obrátil o právní pomoc. Kaňka byl tou dobou kurátorem pozůstalosti Kinského a později (1816) i Lobkovice. Kaňka prokázal právní erudici a vynalézavost spojenou se schopností diplomata a Ludwig van Beethoven se díky němu domohl svých práv.

Zdroje: